FUZINE

Mrakodrap je krajní generická forma architektury: jeho obsahem může být cokoliv. Nesčetné opakování téhož ve vrstvách nad sebou představuje mnohonásobné zmnožení a zhodnocení jediného kusu země. Rodokmen architektury je v koncích: zbývá klonování podlahové plochy. Mrakodrap je materializovaná abstrakce: absolutní objekt. Jeho forma je autoreferenční, neodkazuje k ničemu jinému kromě sebe sama. Není členěná jako u renesančních paláců, ani geometrická jako u pyramid: je repetitivní, mechanicky multiplikovaná.

Artikulace je v tak velkém měřítku nemožná, fasáda neexistuje. V brutalitě abstraktní formy je svoboda nového začátku. Hladká stěna neprozrazuje, co je za ní: může to být neosobní území nikoho stejně jako vnitřní krajina ve vlastním výseku nebe. Dříve byly velké budovy monumentální: dnes už jsou jen velké. Mrakodrapu zůstala aspoň ambice, která ho žene do výšky. Výtah a klimatizace spolu s ocelovou konstrukcí umožnily kolonizaci vzdušného prostoru. Zorné pole lidského oka neobsáhne obrovskou plochu skla a kovu, dostaví se leda závrať. Mrakodrap je jako umělá příroda: jeho měřítkem je spíš krajina než člověk. Panorama Manhattanu fascinuje podobně jako horský masiv nebo mořské pobřeží. Nemůžeme mrakodrap posuzovat jako jakoukoli jinou budovu: je to kus nového světa. Amerika je uskutečněná utopie (Baudrillard). Realita se stala součástí vize. V tomto zpětném chodu dějin můžeme pochopit monumentalitu
mrakodrapu. S architekturou minula má pramálo společného: jeho strojová přirozenost už po celé dvacáté století ohlašuje příchod informačního věku.

AUTORKA JE